THUNDERSTONE – Dirt Metal (2009)

Co mají společného němečtí At Vance, španělští Sandalinas a finští Thunderstone? Švédského zpěváka Ricka Altziho. To by mě upřímně zajímalo, jak to ten člověk stíhá. Nové desky At Vance a Thunderstone vycházely navíc prakticky současně a tak máme možnost přímého porovnání. Nejdéle od alba „Tools of Destruction“ se Thunderstone řadí mezi naprostou melodickou špičku a doteď se jim dařilo přijít pokaždé s hodně silným albem. Po hodně povedené desce „Evolution 4.0“ byla laťka vysoko a proto jsem očekávala novinku opravdu s napětím.

Navíc se odporoučel dosavadní pěvec Pasi Rantanen, který nemohl být nahrazen jen tak někým. Naštěstí pro Thunderstone (a ostatní spolky, ve kterých působí) není Rick Altzi „jen tak někdo“. Ačkoli je jeho hlas od Pasiho docela odlišný, dokázal přesto do kapely zapadnout, aniž by musela jakkoli měnit svou tvář a postupy, které jsou pro ni charakteristické. Změna tedy kapelu nijak výrazně nezasáhla a díky tomu se jí podařilo navázat na šňůru hodně povedených desek i tou nejčerstvější.

Ta hned ze začátku útočí silným kalibrem. Singlová skladba „I Almighty“ překvapí houpavým refrénem a Altziho procítěným projevem, který nejvíc vyplouvá na povrch při pomalejších pasážích a táhlých tónech. Hned v závěsu následuje asi největší hit – titulní „Dirt Metal“, která má všechno, co by člověk očekával od pravé metalové hymny. Text o „nesvázanosti labely“ a „pozvednutých pěstech“ nejvíc připomíná Gamma Ray a jejich „Heavy Metal Universe“. Narozdíl od ní se ale zřejmě opravdovou hymnou nestane – koncertní hit je to ale tutový. Je vkusná, podpořená kvalitní a údernou hudbou a je na ní jen tolik kýčovitosti, kolik je pro takovou skladbu třeba. Tím máme odbyté melodické hity. Zbytek desky přináší mnohem víc tvrdosti a progrese – ovšem nikoli na úkor melodií. Nejtvrdší věcí je skladba „Star“, která je velkým oživením a ačkoli je znát, že Rickovi tenhle projev tolik nesedí a je si jistější v melodickém refrénu, než ve štěkavých slokách, stejně skladba nakonec vyznívá víc než dobře. Při vyjmenovávání povedených skladeb bych mohla začít intrem a skončit poslední „Suffering Song“. Za speciální zmíňku ale určitě stojí pomalejší „Counting Hours“ s dalším geniálním refrénem nebo intenzivní „Dead Lights“, která asi nejlíp využívá model, který má většina skladeb na albu – tvrdé sloky v kombinaci s táhlým a melodickým refrénem, který už po prvním poslechu nedostanete z hlavy.

Nevyplnila se ani moje obava, že Thunderstone a At Vance budou znít jako stejná kapela. Přímo naopak – obě si zachovaly svou tvář a Rickův vokál zní na každé desce tak odlišně, že se ani nechce věřit, že je to ten samý člověk. „Dirt Metal“ je plná kvalitních skladeb, krásných melodií a výborných textů. To vše je ozdobeno parádním vokálním výkonem a jako celek se to poslouchá jedna báseň. Tohle je pořádný power metal, jak si ho představuju já.

9/10

www.thunderstone.org

Seznam skladeb:
1.Rebirth
2.I Almighty
3.Dirt Metal
4.Blood That I Bleed
5.Star
6.Ghosts Of Youth
7.Counting Hours
8.Dodge The Bullet
9.Deadlights
10.At The Feet Of Fools
11.Suffering Song

Sestava:
Rick Altzi – zpěv
Nino Laurenne – kytary
Titus Hjelm – basa
Jukka Karinen – klávesy
Mirka Rantanen – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 48:06
Label: Sony Music
Země: Finsko

Diskografie:
2002 – Thunderstone
2004 – The Burning
2005 – Tools of Destruction
2007 – Evolution 4.0
2009 – Dirt Metal

CRIMINAL – White Hell (2009)

Kapela Criminal vydala už svou šestou řadovku, na které servíruje kombinaci thrash metalu ve stylu Slayer a melodického death metalu, který jako by vypadl přímo z Gothenburgu. Při jejich projevu si nejde nevzpomenou na In Flames, Dark Tranquillity nebo dokonce Arch Enemy (je to sice trochu legrační, ale hlas Antona Reiseneggera opravdu dost připomíná právě Angelu). Na první poslech by tedy každý řekl – další ze švédských kapel, která se drží dnes tak populární vlny. Ono to ale má háček – pánové jsou totiž z Chile.

V rámci stylu je vše, jak má být – agresivní vokál, rychlé bicí, melodické vyhrávky kytar a pořádné pecky jako „21st Century Paranoia“ nebo „Incubus“. Jejich provedení je vysoce technické a po hudební stránce dokonalé. Z mého pohledu má ale deska dvě vady. Zaprvé je to její jednotvárnost. To, co na začátku působí jako pořádný nářez a zaujme kytarovými postupy, začíná už při čtvrté skladbě „Black Light“ trochu nudit. Až do úplného závěru pak už ničím nepřekvapí a nepřinese jediný moment, který by vás připoutal zpátky k soustředěnému poslechu. Napomáhá tomu i Antonův vokál, který se celou dobu drží v jedné poloze a jeho štěkavý projev po chvíli začne působit ubíjejím dojmem.

Druhá věc, která mě ohledně téhle desky mrzí, je to, že Criminal znějí až moc evropsky. Jejich jihoamerický původ bych z jejich hudby opravdu nehádala. To, že hrají až moc podle svých vzorů, je zařadilo pouze do průměru mezi kapelami, které okupují stejný styl. Kdyby se nechali více ovlivnit svým původem a přimíchali do své hudby pro evropany exotické ingredience, rozhodně by to nebylo na škodu. Ačkoli kapela nabízí technicky vypiplanou desku s celistvým a kvalitním materiálem, nepřínáší nic, co by ji vyzvedlo z průměru. Pro fanoušky téhle kombinace stylů je to ale určitě příjemná věc k poslechu.

6/10

www.criminal1.com

Seznam skladeb:
1.21st Century Paranoia
2.Crime and Punishment
3.Incubus
4.Black Light
5.The Deluge
6.Strange Ways
7.Mobrule
8.The Infidel
9.Invasion
10.Eyes of Temptation
11.Bastardom
12.Sons of Cain

Sestava:
Anton Reisenegger – kytary, zpěv
Rodrigo Contreras – kytary
Mathias Röderer – kytary
Dan Biggin – basa
Zac O’Neil – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 50:09
Label: Massacre Records
Země: Chile

Diskografie:
1994 – Victimized
1997 – Dead Soul
2000 – Cancer
2004 – No Gods No Masters
2005 – Sicario
2009 – White Hell

AXXIS – Utopia (2009)

Axxis letos slaví dvacet let své existence a co je lepší, než na své kulatiny vydat novou desku. A úplně nejlepší je, když je ta deska tak povedená, jako v případě novinky „Utopia“. Tihle Němci patří ke kapelám, které cestu ke slávě neměly zrovna jednoduchou. Naštěstí se jim jejich tvrdá práce začala vracet nejdéle na albu „Time Machine“. A jestliže předposlední deska „Doom of Destiny“ byla spíše upevněním pozic a nepřinesla nic moc nového, novinka je naopak nabitá novými nápady a zní čerstvě.

Je jasné, že u Axxis neproběhly žádné závratné změny – to se u téhle kapely s tak typickým rukopisem opravdu čekat nedá. Novinka nepřináší témeř nic nového v rámci stylu jako celku. Naopak z pohledu vývoje kapely je velkým skokem dopředu. Velkou změnou je především minimalizace ženských vokálů, které na předchozí desce zaujímaly vedle Bernharda Weisse mnohem výraznější pozici. Další výraznou změnou je určitě zvuk kláves, které jsou mnohem různorodější a korespondují s náladou skladeb. Je vidět, že hlavní mozek kapely Harry Oellers se tentokrát nebál trochu experimentovat a ze svých kláves vyloudil spoustu zajímavých zvuků. Díky méně rozjuchaným klávesám je „Utopia“ temnější, než její předchůdci. Je to cítit například ve skladbě „Sarah Wanna Die“, která má naprosto geniální refrén a je zřejmě vůbec nejlepším kouskem desky.

Skladeb, které stojí za zmínku, je ale tradičně mnohem víc. Ať už je to nezbytné intro – „Journey to Utopia“, povedená „Fass Mich An“ v rodném jazyce (který překvapivě v podání Berharda nezní až tak nechutně, jako běžně), pomalá „Father´s Eyes“ či hitová „The Monsters Crawl“. Už jsem zmínila, že většina skladeb je tentokrát v pochmurnějším hávu, přesto album celkově vyznívá tak, jak jsme u Axxis zvyklí – je pozitivní a nabité energií. Bernhardův hlas je ostatně jako dělaný na pozitivní skladby, člověk by mu těžko věřil nějaké depresivní texty posazené do takové tóniny. Od toho jsou tu jiní.

„Utopia“ je prostě moc dobrá deska. Kdo si Axxis neoblíbil do teď, tak k nim sice díky ní asi nepřilne (přeci jen, až zas takový skok to není), fanoušci mohou volat sláva, jen tak dál. Kapela si za svou tvrdou práci zaslouží úspěch a novinka je definitivně posunula mezi úplnou špičku. Je ucelená, příjemně se poslouchá a nemá slabší místa. Obsahuje dostatek skladeb, které jsou schopné fungovat jednotlivě jako hity a už se moc těším na jejich živé provedení. Axxis mi udělali radost a novinka se v mém osobním žebříčku řadí hned za nedostižnou „Time Machine“. Až na ten prapodivný obal nemám co vytknout.

9/10

www.axxis.de

Seznam skladeb:
1.Journey To Utopia
2.Utopia
3.Last Man On Earth
4.Fass Mich An
5.Sarah Wanna Die
6.My Fathers’ Eyes
7.The Monsters Crawl
8.Eyes Of A Child
9.Heavy Rain
10.For You I Will Die
11.Underworld

Sestava:
Bernhard Weiss – zpěv
Marco Wriedt – kytary
Rob Schomaker – baskytara
Harry Oellers – klávesy
Alex Landenburg – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 49:27
Label: AFM Records
Země: Německo

Diskografie:
1989 – Kingdom of the Night
1990 – II
1993 – The Big Thrill
1995 – Matters of Survival
1997 – Voodoo Vibes
2000 – Back to the Kingdom
2001 – Eyes of Darkness
2002 – Pure and Rough
2004 – Time Machine
2006 – Paradise in Flames
2007 – Doom of Destiny
2009 – Utopia

GRIMLORD – Dolce Vita Sath-anas (2009)

Tahle polská banda je údajně ve své zemi docela populární. Je třeba přiznat, že jejich poslední deska „Dolce Vita Sath-anas“ je plná překvapení. Podle obalu, loga kapely a ostatně i názvu alba by člověk čekal minimálně death, v horším případě nějaký grind. Jejich stránky ovšem avizují, že se jedná o melodický heavy metal. To bylo první překvapení. Další přišlo, když jsem cédéčko vložila do přehrávače. Místo očekávaného stylu se na mě po melodickém úvodu vyhrnulo takové cosi s grindovýma bicíma a podivně nakřáplým a nepříjemným vokálem. Dalším překvapením v řadě bylo, že to vše doplnily melodické kytary a chytlavé, zpěvné refrény. Nejdéle u druhé skladby se mi tahle špinavá muzika začala opravdu hodně zamlouvat.

Pak ale přišlo poslední a dost nepříjemné překvapení – u prvních tří skladeb si člověk může pochvalovat originalitu a spoustu netradičních a zajímavých postupů. Může si zazpívat povedené refrény a na ten mečivý vokál si taky brzy zvykne. Už jsem byla docela přesvědčená, že budu tuhle placku hodnotit kladně i přes všechny šoky, co mi způsobila. O to větší bylo moje zklamání, když došlo na čtvrtou skladbu, která byla celá instrumentální. Nemám nic proti instrumentálkám – když je na albu jedna, dvě. Tady jich je šest – což zahrnuje celý zbytek alba. Netvrdím, že jsou to skladby špatně zahrané nebo snad bez nápadu – jen to prostě nudí. Zbytek alba se slije v jednu velkou šeď, ze které vám v hlavě neuvízne vůbec nic a to je vzhledem k tomu, jak výborný byl rozjezd, hrozná škoda. Některé skoro osmiminutové skladby jsou zbytečně natažené a originálních nápadů, které by aspoň na chvíli znovu připoutaly pozornost posluchače, je tu pomálu (obzvlášť skladba „Ancient Land of Ys“ je natažená jak štrůdl a kdyby nikdy nespatřila světlo světa, absolutně nic by se nestalo).

Vzhledem k tomu, jaká je úvodní vypalovačka „Dolce Vita Sath-anas“ parádní, bych nad touhle partou ještě hůl nelámala. Jestli bude jejich příští album aspoň z větší části zpívané, hodně pravděpodobně se mi bude zamlouvat mnohem víc. Tentokrát se to však povedlo tak napůl…

5/10

www.grimlord.eu

Seznam skladeb:
1.Dolce Vita Sath-anas
2.When the heads are going down
3.Oh! My King
4.Shade of Wrath Angels
5.Ground Zero
6.Dissolution of Eternity
7.Ancient Land of Ys
8.Avericious Scavenger/ Panth of Lash
9.Lamentation Sword

Sestava:
Bartosz Zrebiec „Barth La Picard“ – zpěv, kytary
Bartosz Koprowski „Orson“ – basa
Lukasz Boratyn „Lucass“ – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 49:37
Země: Polsko

Diskografie:
2007 – Blood Runneth Over
2009 – Dolce Vita Sath-anas

WYRM – With Hate in Their Eyes (EP) (2009)

Blackmetalová kapela Wyrm z Ústí na Labem se po dvouleté pauze od vydání svého posledního alba opět ozývá – tentokrát v podobě čtyřskladbového EP „With Hate in Their Eyes“.

Ačkoli se Wyrm hodně inspirují norským blackem, absence kláves dělá jejich muziku méně uhlazenou. Ostré kytary ubírají na epičnosti materiálu a naopak přidávají trochu té „špíny“, která v tomto případě zní hodně sympaticky. Wyrm chvílemi připomínají blackmetalové Motörhead – nejvíc je to znát v poslední skladbě s půvabným názvem „Fucked in the Grave“. Vzhledem k celkovému ražení skladeb není ani jejich stopáž nějak uměle prodlužovaná, takže se nestačíte začít nudit. Titulní skladba „With Hate in Their Eyes“ má asi největší potenciál. Svým šlapavým industriálním rytmem je dostatečně intenzivní, aby vás hned ze začátku vtáhla do pozornějšího poslechu. Třetí skladba v pořadí – „Ballet for the Antichrist“ mi zní trochu punkově. Sekaným kytarám a zvuku bicích spolu se štěkavým refrénem to ale v blackovém hávu rozhodně sluší, takže nic proti.

Najdete tu od všeho špetku – vcelku chytlavé melodie, agresivní syrové kytary, technické vyhrávky, temný vokál, zběsilé bicí a do toho sem tam trochu atmosféričnosti. Nic nechybí, nic vyloženě nepřebývá. Těžko říct, jestli by mě takhle bavilo i regulérní album, ale tahle ochutnávka zní rozhodně slibně.

7,5/10

wyrm.cz

Seznam skladeb:
1. With Hate in Their Eyes
2.Night Stalker
3.Ballet for the Antichrist
4.Fucked in the Grave

Sestava:
Mormo – zpěv, basa
Alsius – kytary
Bális – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 13:02
Země: Česká Republika

Diskografie:
2005 – Wandering Northwards
2007 – Seven Gates of Apocalypse
2009 – With Hate in Their Eyes (EP)

WINTERBORN – Farewell to Saints (2009)

Vida, další zajímavá banda, která se zrodila za dlouhých zimních nocí ve Finsku. Tahle to má dokonce v názvu. Ačkoli Winterborn fungují už od roku 2004 a mají za sebou jeden zářez v podobě alba „Cold Reality“, zatím se jim větší pozornosti nedostalo. To by se ale mělo změnit díky novince „Farewell to Saints“.

Už otvírák „Black Rain“ nám prozradí, jak bude celé album vypadat. Hned v úvodu se na nás vyvalí řízný a poctivý heavy metal, který je (hlavně díky zajímavému zvuku kláves) vkusně převlečen do moderního hávu. Počítejte s chytlavými refrény, které se vryjí do paměti nejdéle při druhém poslechu. Zároveň je tu i ta špetka progresivity, která nenechává skladby sklouznout do odrhovaček – hned druhá „Chaos Dwells Within“ či „Nightfall Symphony“ ukazují méně hitovější tvář kapely – pánové se nebojí přitvrdit a trochu si pohrát se stavbou skladeb. Zároveň je tu ale stále silný refrén a šlapavý rytmus.

Největším trumfem a velkou předností Winterborn je Teemu Koskela. Mezi pěveckou špičkou prakticky neznámé jméno, což se bezpochyby brzy změní. Tenhle pěvec si rozhodně zaslouží pozornost. Trochu připomíná Pasiho Rantanena (ex-Thunderstone) – ani ne tak zabarvením hlasu, spíš jeho variabilitou a schopností přecházet od drsných chraplavých poloh do ječivých výšek, aniž by vyloudil jediný tón, který by obtěžoval váš sluch. Zároveň je jeho barva originální a lehce rozpoznatelná od jiných pěveckých kolegů. Vezmeme-li v úvahu, že před Winterborn neměl žádné významnější pěvecké zkušenosti, může nám tu růst opravdový klenot mezi zpěváky.

„Farewell to Saints“ rozhodně není albem jednoho hitu. Silnými skladbami se to tu jen hemží. Asi nejsilnějším kouskem je koncertovka „Seven Deadly Sins“, kde Teemu naplno ukazuje své hlasové schopnosti. Nadmíru zajímavá je také dvojskladba „Overture 1939/The Winter War“ s nádherným textem o Zimní válce. První část je vkusná balada s procítěným zpěvem a dojemným refrénem, který se v druhé části „The Winter War“ opakuje ve zrychlené a přitvrzené verzi. Rozhodně originální experiment. Asi nejtvrdší věcí na albu je řezavá „Last Man Standing“, která nabízí ostré thrashové riffy, hodně výraznou basovou linku a agresivní vokál. Přesto je to prakticky ukázkový koncertní hit, protože cit pro melodie se na tomhle albu nezapře ani v nejtvrdších okamžicích. V závěrečném desetiminutovém opusu „Another World“ se proplétají pozvolné zasněné melodie a táhlý zpěv s rychlejšími pasážemi a skladba je přímo nabitá proměnlivými melodiemi a nápady. Je tak působivou tečkou za působivým dílem.

Winterborn mě velmi mile překvapili. „Farewell to Saints“ je silné hitové album, které zároveň s každým dalším poslechem odkrývá tajné trumfy. Rozhodně stojí za to věnovat téhle partičce pozornost. Ostatně brzo budeme mít možnost přesvědčit se, jak jim to šlape na živo. Zavítají k nám totiž už v listopadu po boku Sonaty Arcticy.

8,5/10

www.winterborn.info

Seznam skladeb:
1. Black Rain
2.Chaos Dwells Within
3.Seven Deadly Sins
4.Overture 1939
5.The Winter War
6.Land of the Free
7.Emptiness Inside
8.Nightfall Symphony
9.Last man Standing
10.Another World

Sestava:
Teemu Koskela – zpěv
Pasi Vapola – kytary
Antti Hokkala – kytary
Jukka Hänninen – klávesy
Pasi Kauppinen – baskytara
Lauri Bexar – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 59:01
Label: Massacre Records
Země: Finsko

Diskografie:
2006 – Cold Reality
2009 – Farewell to Saints

JORN – Spirit Black (2009)

Jorn Lande je úchvatný zpěvák a žádné album, na kterém se vyskytuje, nemůže být vyloženě špatné. Po jeho odchodu z Masterplan začalo být jasné, jaká hudba je jeho srdci nejblíž. Proto se jeho sólové desky už od „The Duke“ drží stejné šablony. A proto není žádným překvapením, že i nejnovější počin je pouze příjemně poslouchatelným hard rockem.

Když říkám pouze, myslím to velmi relativně. Co je u Jorna standard nebo průměr, je pro většinu ostatních muzikantů nedostižná laťka. Nová deska „Spirit Black“ navazuje na předchozí „Lonely are the Brave“ z minulého roku tak plynule, že by to mohlo být dvojalbum. Tady se žádných převratných změn nedočkáme. Jorn se ve většině skladeb vrací k hudbě svých vzorů (což potvrzuje i závěrečný cover Thin Lizzy) a servíruje tak našim uším velmi kvalitní a silně šlapavou rockovou hudbu, která jako kdyby vypadla ze 70. let. Všechno by tedy bylo v pořádku…jenže! Právě díky dvěma deskám ve spolupráci s Rolandem Grapowem pod hlavičkou Masterplan Jorn ukázal, co všechno ze sebe dokáže vymáčknout a jakou mají skladby ozdobené jeho hlasem sílu. Kdo se stejně jako já rozplývá při poslechu klenotů na debutu Beyond Twilight „The Devil´s Hall of Fame“, musí mu nutně ta progresivita ve spojení s Jornovým hlasem trochu chybět. Proto je tak těžké „Spirit Black“ hodnotit. Na jedné straně je to velmi příjemné album, kterému nejde prakticky nic vytknout. Jsou tu některé opravdu silně nadprůměrné skladby – mezi moje favority jednoznačně patří „Road of the Cross“ či „Rock and Roll Angel“ s úchvatným začátkem, při kterém mě hodně zamrzelo, že si Jorn na balady moc nepotrpí – jeho hlas je totiž na takhle procítěný zpěv přímo stvořený. Hodně silná je taky „World Gone Mad“ s výborným textem. Za absolutní vrchol alba ale paradoxně považuji cover. „I Walk Alone“ byla jediná skladba na albu „My Winter Storm“, kterou mě Tarja přesvědčila, že není až tak úplně marná. Stejně mi ale přišlo, že v jejím podání tomu něco chybí – a to něco je tady. V Jornově verzi se dočkáme toho, jak by to opravdu mělo vypadat. Skladba je zazpívaná neuvěřitelně procítěně a je jasné, že má mnohem větší ponětí, o čem vlastně zpívá. Jeho podání je tak mrazivé, že to Ledové královně nandal na celé čáře.

Kdyby Jorn nebyl tak hyperaktivní a nedokázal pracovat na milionu věcí naráz, asi by mě tohle album moc nepotěšilo. Ačkoli je vidět, že právě takhle je nejspokojenější, nemůžu se zbavit pocitu, že už delší dobu trochu „zahazuje“ svůj talent. Máme ale velké štěstí – vždycky tu budou nějaké projekty jako Avantasia, Allen/Lande či Ayreon, kde si můžeme vychutnávat jiné podoby Jorna Landeho do sytosti. Navíc je tu ta úžasná zpráva o jeho návratu do Masterplan…takže vlastně není co řešit. Ať si na svých sólových projektech dělá, co ho baví.

7/10

www.jornlande.com

Seznam skladeb:
1.Spirit Black
2.Below
3.Road of the Cross
4.The Last Revolution
5.City Inbetween
6.Rock And Roll Angel
7.Burn Your Flame
8.World Gone Mad
9.I Walk Alone (Tarja Turunen cover)
10.The Sun Goes Down (Thin Lizzy cover)

Sestava:
Jorn Lande – zpěv
Igor Gianola – kytary
Tore Moren – kytary
Nic Angileri – baskytara
Willy Bendiksen – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 46:57
Label: Frontiers Records
Země: Norsko

Diskografie:
2000 – Starfire
2005 – Worldchanger
2004 – Out of Every Nation
2006 – The Duke
2007 – Unlocking The Past
2008 – Lonely Are The Brave
2009 – Spirit Black

LEAVES´ EYES – Njord (2009)

Leaves´ Eyes jsou už delší dobu příjemným ozvlášťněním mezi kapelami, které se věnují vikingským tématům. Vybočují z řady nejen díky půvabnému hlasu Liv Kristine, ale také díky originálním textům – přeci jen, opěvování bitev, litry krve a neohrožení válečníci se po čase začnou trochu zajídat. Liv do populárního tématu vnesla jakýsi „ženský pohled“, který, zvlášť na předchozím albu „Vinland Saga“ přinesl spoustu velmi originálních textů. Ve vikingském duchu se tak logicky nese i novinka.

Od minula v kapele proběhla drobná personální změna – basáka Chrise Lukhaupa nahradila Alla Fedynitch (Atrocity). Z toho plyne zásadní věc pro mužskou část publika – na Leaves´ Eyes je teď dvojnásobně příjemný pohled. Pojďme se ale věnovat hudbě. Co se za ty čtyři roky, které uplynuly od vydání „Vinland Saga“, změnilo? Co se týče celkového směřování kapely, tak novinka „Njord“ nic převratného nepřináší. Stále máme před sebou jednu z nejlepších gothic kapel, kterou střední proud (v tomto žánru opravdu silný) nestrhává hlavně díky hlasu půvabné Liv. Jejich předchozí počin je stále častým návštěvníkem mého přehrávače a překonat takhle nastavenou laťku není nikdy lehké. Tentokrát se to částečně podařilo…a částečně ne.

Začněme chválou – novinka je mnohem různorodější, než její předchůdce. Je tu hned několik skladeb, které jsou schopné fungovat samostatně a co do hitovosti se mohou směle měřit s takovou „Elegy“. Rozjezd alba je se vší parádou. Hned úvodní „Njord“ je silným kouskem, který se do budoucna neztratí. Už po impozantním intru je jasné, že osvědčeného vikingského tématu se budeme držet i nadále. Stejně jako v případě následující „My Destiny“ máme před sebou silnou skladbu s chytlavou ústřední melodií a poetickým textem. Nejsilnější triumvirát doplňuje „Take the Devil in Me“, která se honosí asi nejchytlavější melodií a nejzapamatovatelnějším refrénem. O příjemné melodie celkově není nouze. Hlas Liv svou éteričností dodává skladbám snový nádech a hlavně díky tomu nejdou ani slabší kousky hned druhým uchem ven. Nejvíc její kvality vyplouvají na povrch v pomalejších skladbách. V případě „Irish Rain“ je ona „zasněnost“ dovedena k dokonalosti. Křehká akustická balada je přesně to, co téhle kapele sedí jak prdel na hrnec. Výbornou volbou byla i potisící předělaná „Scarborough Fair“. V tomhle případě se mi ale mnohem víc zamlouvá akustická verze, který vyšla na EP „My Destiny“. Orchestrální verze z alba je trochu přeplácaná a to hodně na úkor atmosféry.

A tady se dostávám k těm méně povedeným stránkám novinky. Předně je to zvuk. Všechny nástroje jsou hodně zatlačeny do pozadí a třeba basa není slyšet prakticky vůbec. Překvapivě ani vokály nejsou nijak výraznější a proto zvuk působí trochu zamlženě. Možná to byl účel, ale v tom případě se tenhle experiment moc nepovedl. Další věc, která mi trochu překáží, je doprovodný vokál Alexe Krulla. Na předchozí desce svým „zlým“ hlasem Liv výborně sekundoval. Tady se ale jeho role zvrhla v občasné zavrčení a já z toho mám pocit, že všechny jeho vokály jsou na desce pouze z nutnosti. Tentokrát mě bohužel každý jeho hlasový příspěvek při poslechu spíše ruší. Navíc albu v druhé polovině začíná trochu docházet dech. Většina skladeb už je v celku nevýrazná a člověk jednoduše neudrží pozornost. Proto konec trochu splývá. Výjimkou je ale závěrečná „Frøya’s Theme“, která je zajímavá díky rozmanitým hudebním prvkům, jež jsou do ní vkusně zapracované.

Ačkoli nemám pocit, že se u mě „Njord“, co do frekvence poslouchání, vyrovná předchozímu „Vinland Saga“, přesto ho považuji za vcelku zdařilé album. I přes všechny vyjmenované nedostatky je to pořád jedna z nejlepších věcí, co můžete v gothic metalu s ženským vokálem najít.

7,5/10

www.leaveseyes.de

Seznam skladeb:
1.Njord
2.My Destiny
3.Emerald Island
4.Take the Devil in Me
5.Scarborough Fair
6.Through Our Veins
7.Irish Rain
8.Northbound
9.Ragnarok
10.Morgenland
11.The Holy Bond
12.Frøya’s Theme

Sestava:
Liv Kristine Espenæs Krull – zpěv
Alexander Krull – zpěv, klávesy
Thorsten Bauer – kytary
Mathias Röderer – kytary
Alla Fedynitch – basa
Seven Antonopoulos – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 01:03:13
Label: Napalm Records
Země: Německo/Norsko

Diskografie:
2004 – Lovelorn
2005 – Vinland Saga
2009 – Njord

EXORCIZPHOBIA – Disease Inside (EP) (2009)

Začínající kapela to nemá nikdy lehké. A když se k tomu ještě rozhodne hrát čistokrevný thrash, měla by se obrnit velkou dávkou trpělivosti. Trutnovská čtveřice Exorcizphobia vydává svůj první počin zhruba po čtyřech letech existence, během které se propracovala od hraní cover verzí po hospodách k vyprodukování vlastní tvorby.

Ačkoli thrash není zrovna můj neoblíbenější žánr, najdou se i v téhle škatulce kapely, které mám opravdu ráda – za všechny Megadeth, Pantera nebo Kreator. Pokud patříte k fanouškům odnože, která při krkolomných kytarových riffech nezapomíná na melodie, slyšte, že tahle parta se vám bude rozhodně dobře poslouchat.

Thrash u nás nemá zrovna masové zastoupení a tak každá naděje do budoucna určitě potěší. V tomto případě se slovo naděje nebojím použít. Poslech téhle placky vám asi dech nevyrazí, ale mám pocit, že v budoucnu by tohle prohlášení už platit nemuselo.

Šestiskladbové EP „Disease Inside“ má jednu obrovskou výhodu a tou je dobrý zvuk.Všechny nástroje jsou lehce čitelné a zpěv není zatlačen do pozadí. Tím se eliminuje asi největší problém některých začínajících tuzemských kapel. Navíc skladby zjevně prošly krutým testem živého hraní, takže jsou vypilované a promyšlené. Nechybí nezbytná kytarová sóla, která celkový projev hodně obohacují a v některých případech zachraňují od pádu k mírné jednotvárnosti. O chytlavé momenty ale nouze není a všechno je navíc podpořeno hutnou melodickou sekcí (která například na začátku „Nuclear War“ navozuje těžkou doomovou atmosféru). EP neobsahuje žádnou vyloženě slabou věc, naopak nejsilnější momenty vidím ve skladbách „Violence“ a „In Memory“ – druhá jmenovaná přináší i pomalejší pasáž, se kterou si kapela hravě poradila.

Kdybych měla Exorcizphobia přirovnat k některé z ikon žánru, nejvíc mi přicházejí na mysl Megadeth – a to hlavně kvůli serióznosti, s jakou kapela ke své hudbě přistupuje. Nejvíc se to projevuje v textové rovině. Nečekejte pivo, holky ani litry krve při zombie masakrech – tady se po vzoru Mustaina řeší globální problémy a temné stránky lidstva – a to je z mého pohledu určitě velké plus. Takže za mě ano, jen tak dál…

7/10

www.exorcizphobia.wz.cz

Seznam skladeb:
1.Premature Burial
2.Nuclear war
3.Violence
4.Disease Inside
5.In Memory
6.Voice of the War

Sestava:
Tomáš Skořepa – kytara, zpěv
Josef Valkoun – kytara
Jan Erben – baskytara
Jakub Václav – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 19:15
Země: Česká republika

CAIN´S OFFERING – Gather the Faithful (2009)

Nazývejme věci pravými jmény – tohle není nic menšího než splněný sen všech fanoušků finských kapel Stratovarius a Sonata Arctica. Nejsem určitě jediná, kdo postrádal Janiho Liimatainena. Nad tímto talentovaným kytaristou se dlouho vznášely pochyby, jestli se vůbec do hudebního průmyslu vrátí. Naštěstí pro nás tak učinil a pro své nové dítko získal ty nejlepší možné spolupracovníky. Basák Jukka Koskinen je známý z působení v Norther. Kláves se ujal Janiho bývalý kolega a další odpadlík z řad Sonaty Arcticy – Mikko Harkin, jehož schopnosti můžeme obdivovat v mnoha jiných projektech – namátkou Wingdom, Kotipelto či Mehida. Možná právě jeho vazba na vokalistu Stratovarius umožnila tohle překvapivé spojení.

Přestože Jani za svého působení v Sonatě nijak výrazně autorsky nepřispíval (jednou z mála výjimek je skladba „My Selene“), v rámci Cain´s Offering je výhradním autorem veškeré hudby i textů. O to víc mě překvapuje výrazná kvalita této desky. Zdá se, že se nám projevil skrytý génius, který navíc dokázal napsat skladby tak, že perfektně sedí k hlasu Tima Kotipelta, který se mi oproti svému projevu na „Polaris“ (či jakékoli desce své domovské kapely v posledních letech), zdá uvolněný a působí dojmem, že si nahrávání užíval.

Co říct k nahrávce samotné – zní jako kombinace Stratovarius z období „Visions“ a alba „Reckoning Night“ od Sonaty Arcticy. Je tu potřebná rychlost – hned úvodní skladba „My Queen of Winter“ zaútočí pravověrným speedem, který je dostatečně okořeněn množstvím melodií. Chlapci se nebojí přitvrdit, aby následně zpomalili a proložili skladbu nějakou jemnou pasáží – nejlepším příkladem je druhá „More Than Friends“.Vysoko nad vším se pak vine Kotipeltův hlas, který zní výjimečně přirozeně a v některých polohách je téměř k nepoznání. Samozřejmě se dočkáme šplhání do výšek, ale většinu alba se drží ve střední poloze, která se moc dobře poslouchá.

Opravdovým vrcholem tohoto díla jsou ale balady. Pro mě osobně je to trochu překvapení – Timo totiž není mistrem emocionálního hlasového projevu – většinou v baladách zpívá stejně chladně, jak vypadá. Oproti tomu Tony Kakko dokázal vždy texty o milostném zklamání podat jak se patří. Koti ale zapracoval a světe, div se – skladba „Into the Blue“ zanechává velmi silný dojem – nádherný text a skvělé podání mi způsobuje husí kůži při každém poslechu. Na největší pecku si ale musíme počkat až do konce. „Elegantly Broken“ je křehká a v podstatě jednoduchá balada postavená na piáně. Ačkoli je nejkratší z celého alba, právě v ní nejlíp vyplouvá na povrch jak skladatelské mistrovství, tak hudební chemie, která mezi pány určitě zafungovala. Teď stačí jen doufat, že Janiho návrat je trvalý a že bude i do budoucna naše uši zásobovat co nejčastěji. Byla by škoda, kdyby Cain´s Offering zůstali jen u jedné desky. A vůbec bych se nezlobila, kdyby proběhlo i turné.

Mimochodem – deska vyšla nejdříve v Japonsku, kde je v prodeji s modrým obalem. U nás je k dostání v červené verzi.

9/10

Seznam skladeb:
1.My Queen of Winter
2.More Than Friends
3.Oceans of Regret
4.Gather the Faithful
5.Into the Blue
6.Dawn of Solace
7.Thorn in My Side
8.Morpheus in a Masquerade
9.Stolen Waters
10.Tale Untold (Japanese Bonus Track)
11.Elegantly Broken

Sestava:
Timo Kotipelto – zpěv
Jani Liimatainen – kytary
Mikko Harkin – klávesy
Jukka Koskinen – basa
Jani „Hurtsi“ Hurula – bicí

Rok vydání: 2009
Čas: 45:42
Label: Marquee/Avalon
Země: Finsko

Diskografie:
2009 – Gather the Faithful